Žárové nástřiky dnes patří mezi běžně používané technologie. Díky své vyspělosti a široké nabídce používaných materiálů, nacházejí využití prakticky ve všech odvětvích průmyslu.

Co jsou to Žárové nástřiky?

Při žárovém stříkání je nanášen kovový, keramický a případně i plastový materiál natavený do tekoucího stavu na základní materiál. K natavení stříkaného materiálu v podobě prášku, drátu, kordu nebo tyčky je používán elektrický oblouk, plazma nebo  plamen.

Natavené částice jsou pak velkou rychlostí nanášeny na studený (nenatavený) základní materiál a vytváří tak funkční vrstvu.

Předností této technologie je nízká teplota, na niž se ohřeje základní materiál během procesu nástřiku (do 150°C). Nedochází tak k jeho tepelnému ovlivnění ani deformacím.

Výjimku tvoří pouze přetavované povlaky, kde nastříkaný materiál je následně ještě přetaven. Dosahuje se tak difúzního spojení se základním materiálem a naprosté homogenity nastříkané vrstvy.

Vrstva

Vzhledem k tomu, že při žárovém stříkání nedochází k natavení povrchu základního materiálu, je nutné tento povrch po dokonalém odmaštění a otryskání nastříkat podkladovou vrstvou. Tato tenká vrstva ze speciální slitiny se vytváří nejen za účelem dostatečného spojení mezi povrchem součásti a nástřikem, ale také pro zamezení podkorodování nastříkané vrstvy.

Typická pro žárově stříkané vrstvy je mikroporezita, (výjimku tvoří přetavované povlaky), která je u různých materiálů a technologií stříkání různá. Pohybuje se od 2% do 18 %. Tato porezita ale může být také velmi příznivá, např. u čepu kluzného ložiska, kde povrch čepu má nastříkanou vrstvu, se díky usazování oleje v pórech této vrstvy zlepšuje mazání ložiska. V opačném případě, kdy by porezita byla na závadu, je možné ji utěsnit speciálním lakem.

Tloušťka vrstvy je mj. závislá také na stříkaném materiálu a způsobu nanášení, může se pohybovat od 0,1 mm až do 3 mm ve výjimečných případech i více. Nejčastěji však bývá od 0,3 mm do 0,6 mm.

Tvrdost nanášených materiálů se může dle výběru materiálu pohybovat od 200 HV do 1600 HV.

Tato tvrdost je ale běžným způsobem prakticky neměřitelná. Lamelární struktura vrstvy nástřiku vykazující jistou heterogennost a porezitu umožňuje přibližné měření pouze v laboratorních podmínkách.

Všeobecně však platí, že tvrdost nastříkané vrstvy není zásadním kritériem. Je pouze součástí ostatních vlastností, (jako jsou korozivzdornost, kluznost, křehkost, kvalita povrchu po opracování …), které pak určují celkový charakter povrchu.

Výběr povlaků

Velkou předností této technologie je možnost nanášení různých materiálů. V kombinaci s několika druhy technologie stříkání, které mají zásadní vliv na výsledný charakter nastříkané vrstvy, je pak možné vytvářet velmi široké spektrum různých nástřiků.

Tyto povlaky je pak možné nanášet na většinu kovů, nejčastěji však na ocel, litinu, bronz a hliník.